Začala mě dřevěnět noha, ale nedovolil jsem si udělat jediný pohyb. Ten chlap mě uchvátil. ,,Nejhorší bylo, že ten hajzl byl schovanej někde ve tmě. Vzduchem se začal nýst odpornej pach škvařícího se masa a zvenčí se ozvalo vytí, hladové vytí. Určitě to cejtili na míle daleko. Neměl jsem jinou možnost, než vyskočit oknem a zdrhat. Ještě když jsem po tmě utíkal po kolejích a ohlédl se, zjevil se v okně. Sledoval mě."

,,Ten Kontrolór?" vyhrkl jsem. ,,Jo, zíral na mě. Oheň ho ze strany osvětloval. Vypadal šíleně a skoro bych řek, že se usmíval, i když je to asi blbost. Vrazil jsem ve tmě do vagónu a začal tápat rukama. A pak mi najednou zapištělo v hlavě a nastal úder, až se mě zablesklo před očima. Chtěl mě dostat. Sice jsem upadl, ale odplazit se pod perón nebyl zas takovej problém. Pořád mi hučelo v palici, ale byl klid."

,,Neviděl na tebe že jo? Proto jsi utekl viď?" ,,No," povzdechl si starý ,,takhle jednoduše to říct nejde, sotva jsem odtamtaď vyvázl živej, ale jo. Když na tebe přímo nevidí, máš šanci. To si pamatuj. A nejhorší je, že to mohl bejt kdokoliv z nás. Pro Kontroléra není nic jednoduššího, než že ti ve spánku vnukne nějakou hnusnou iluzi a ty pak myslíš, že střílíš do mutantů. Může to bejt klidně tvůj kámoš a…"

Náhle se odmlčel. Už i on něco podobnýho zažil, bylo mě to jasný. Neptal jsem se ho na nic, bylo mi jasný, co by odpověděl. Seděli jsme dlouho v tichu. Pršet už dávno přestalo a kapičky už jen líně dopadaly z mokrých listů. Nastala zima a vítr ji ještě zesiloval. Nikdo z nás neměl chuť dál mluvit. On, pohroužen do svých myšlenek a já přehrávající si příběh, co mi tu právě vyložil. Mezi mraky vysvitlo slunko."

Paprsek světla prořízl potemnělou oblohu a dodal tak celé scenérii hřejivý nádech. Stromy zašuměly ve větru. Spolu se slunečními paprsky se začala pomalu zvedat i jemná mlha, kterou jsem do té doby nevnímal. Zvedl jsem hlavu a zamžoural na husté koruny stromů. Podobné rostly v Krasnodonu. Pod nimi jsem jako malý sedával… To byl svět ještě normální. Zhluboka jsem si povzdechl, hledě při tom stále vzhůru.

Mezi oči mi dopadla chladná kapka, která se odtrhla od nějakého listu. Sklonil jsem hlavu a zadíval se na vousatého stalkera. Seděl nehnutě, oči upřené kamsi do neznáma. Musel být dlouhou dobu úplně sám… Po delší době nejspíš taky budu mít fousy, pomyslel jsem si s trpkým sarkasmem a mimoděk si sáhl na bradu. Nahmatal jsem docela slušné strnisko.

„Ty hele,“ napadlo mě náhle, „Jak se vlastně menuješ?“ Vousatý sebou trhnul a podíval se na mě svýma pronikavýma modrýma očima.
„Jména nejsou důležitý…“ odvětil napůl nepřítomně. Pomalu se rozhlédl. „Ne tady,“ dodal tajemně a zahleděl se mi do očí. Chvíli nikdo nic neříkal.
„Mě říkají… é… Šedý vlk,“ vykoktal jsem zmateně. Vzpomněl jsem si na westernové přezdívky.
Když to vousatý uslyšel, strašlivě se rozchechtal.

„Tak Šedý vlk, povídáš?“ smál se mi dál. „A já jsem královna Kleopatra, ty vole!“ Zřejmě se už dlouho nesmál, protože to spíš znělo jako hýkání osla. Asi po pěti minutách konečně přestal a utíral si slzy z očí.
„Tak tos mě teda fakt dostal. Šedý vlk! Bože můj…“ Pak pokračoval.
„Víš jak se tady, v Zóně, říká nováčkům?“ zeptal se s potutelným úsměvem. Uražený, jsem nehnul ani brvou. Vousatý se pousmál a řekl: „Maso.“

Nastala tíživá odmlka. Můj libový, arogantní úsměv stuhl na tváři. Vousatý se pousmál a vstal.
„Takže, Prďolo, teď du do prasečáku kousek odtud. Cesta není zrovna uhlazená, je plná nástrah a nebezpečí…“ Stalker při popisování cesty dělal přehnané gesta, pochodoval sem a tam a přitom mával svou loveckou puškou, jako ukazovátkem. Bylo jasné, že si ze mě jenom utahuje.
Vážně jsem pokýval hlavou, jako že rozumím.

„Přepokládám, žes po tý nebezpečný cestě už šel a celou ji zdolal bez jedinýho šrámu,“ ušklíbl jsem se. Hned jsem toho ale zalitoval. Vousatý se na mě úkosem podíval. Prudce se otočil a vykročil směrem ke mně. Přišel asi na dva kroky ode mě, jednu nohu položil na pařez, ruce si opřel o koleno a s potemnělou tváří se naklonil dopředu. „Ty si fakt magor, Prďolo,“ prohlásil kamenně. „Ty to asi fakt nechápeš, co?“

„Tohle je, kurva, Zóna! Tohle není procházka po obědě a není to ani žádná zpíčená prdel!“ Vousáč byl celý rudý vzteky a přeskakoval mu hlas. Seděl jsem naprosto bez hnutí a v ruce nervózně žmoulal obal od sušenky. Koutkem oka jsem viděl, jak křečovitě svírá pažbu své pistole, zastrčené v pouzdře na stehně. Ztěžka dýchal. Jeho modravé oči mě provrtávaly skrz na skrz. Nasupeně se otočil a popošel a pár kroků kupředu.

Na kratičký okamžik jsem měl dojem, že se jeho oči zaleskly. Stál tam jen krátce. Potom se pootočil a dlouze se na mě zadíval. Nakonec se pomalu obrátil zpět a vydal se mezi stromy. Chvíli jsem seděl a připadal si jako zmoklá slepice. Vousáč šel pomalu, ale byl nepřirozeně shrbený. Sebral jsem ze země batoh a dal si ho na záda. Na batoh jsem si připevnil brokovnici. Za běhu jsem si ze zadku oprašoval hlínu a kapradí.

Za chvíli jsem ho dohonil. Nic neříkal, a tak jsem se zařadil za něj. Šli jsme dlouhou dobu mlčky. Celé prostředí bylo velmi tísnivé, jako na popravišti. Temné ševelení větru, tichý třepot listí a sotva slyšitelné šumení jehličí. Vzduch začínal pomalu houstnout, podobně jako před bouřkou, ale jinak se nic moc nedělo. Vousáč se najednou prudce zastavil, takže jsem do něj málem vrazil.
„Jsme na cestě,“ oznámil.

Nějakou chvíli jsme stáli pod náspem a jenom se dívali na tu cestu. Byla divná, to jsem poznal hned. Kdysi to mohla bejt zásobovací asfaltka, ale teď je to akorát štěrková pěšinka, dost velká pro malej náklaďák. Obloha se zase zatáhla a začínalo pršet. Zkurvená Zóna, není tady ani chvilku hezky…
Mlčky jsme se vyškrábali po náspu. Když jsem byl nahoře, obezřetně jsem se rozhlíd. Jak na jedný, tak na druhý straně byla jen prázdná cesta, sem a tam se přes ní překutálelo nějaký to křoví nebo noviny. Když jsem se ale podíval na stromy kolem cesty, něco nebylo v pořádku. Byly podivně rozmazaný, jako bych se na ně díval skrz tenký sklo.

„Divný, co?“ nadhodil vousáč. Pokýval jsem hlavou a dál mhouřil oči, ve snaze zaostřit na stromy. „Nikdo neví, proč to tady je,“ pokračoval vousáč. „bylo to tak vždycky. Když k těm stromům přijdeš blíž, jsou zase normální. Čert aby sežral tu Zónu fakt… Kdyby tady bylo aspoň vysvělení…“ hlas se mu pomalu vytratil.

Neměl jsem chuť si to ověřovat. Abych zahnal divnej pocit, trhnul jsem trupem, abych narovnal batoh na zádech. Při tom pohybu mi o kovové pásky zacinkala hlaveň brokovnice. Sáhl jsem pro ní, abych se uklidnil. Moc mi to nepomohlo. Celý jsem se třásl napětím. Když jsem ji odvazoval, třásly se mi prsty. Nešlo to. Popruhy byly divně zauzlované, nešly rozdělat!

Na moji ruku dopadla těžká, ale teplá vousáčova dlaň. Ustal jsem v pohybu a nechápavě se mu vytrhl. Podíval jsem se mu do tváře. Připadala mi neznámá. Skoro… jako ve snu. Něco mi podával. Vzal jsem si to. Bylo to hnědé a lepkavé, místy trochu tvrdé a vypouklé. Očichal jsem to. Vonělo to sladce po… nějak jsem si nemohl vzpomenout. Strčil jsem to do pusy a vychutnával.

Chvíli se nic nedělo. Vousáč se na mě díval pohledem plným podezření. Všiml jsem si, jak nenápadně sune ruku k pistoli na stehně.
Přišlo to jako příjemnej, hřejivej pocit uvnitř břicha. Postupovalo to dál tělem, přes hruď, paže až do konečků všech prstů. Po celým těle se mi rozlil příjemný pocit tepla a pohody. Pak mi konečně došlo, že to, co jsem právě snědl byla čokoláda.

Zahleděl jsem se vousáčovi do očí. Dala se v nich vyčíst úleva. Pustil pažbu své lovecké pušky a hodil si jí na záda. Rukou mi naznačil, abych šel za ním. Naposledy jsem se ohlédl, jestli nás někdo nesleduje. Cesta za námi byla pustá a prázdná. Vousáčovy kroky bylo jediné, co jsem zaslechl. V tu chvíli jsem si ještě nevšiml, že v místě, kde jsem stál, zůstala na krátkou dobu černá silueta ve tvaru mého těla.

Pokračovali jsme dál v cestě a míjeli maličko rozmazané stromy. Brzy jsem si na to zvykl. Šli jsme asi půl hodiny, což bylo divné, protože vousáč říkal, že prasečák je kousek. Nechtěl jsem ho ale rušit, vypadal dost zamyšleně.
Šel jsem a díval se do země. Přepadly mě vzpomínky na dětství. To jako na dětství v Krasnodonu. Vzpomněl jsem si na tetu… Nikdy předtím jsem o ní neuvažoval… Přestává se mi to tady líbit…

Obloha najednou potemněla a začalo silně pršet. Natáhl jsem si kapuci. Provazce vody dopadaly na rozpraskanou asfaltku plnou štěrku a malé potůčky si razili cestu po silnici směrem za nás. Listí ševelilo někde za mnou. Ševelení zesílilo v sotva znatelný šepot jen pár kroků ode mě. Zastavil jsem se, opatrně se otočil přes rameno a zakoukal se do šera. Ševelení náhle utichlo. Jen dopadající kapky rušili hrobové ticho.

Zavrtěl jsem hlavou a popoběhl, abych dohnal vousáče. Ten se zdál být v klidu. Za maličkou chviličku začalo ševelení znovu. Tentokrát o poznání silněji. Prudce jsem se s výkřikem otočil. Šepot okamžitě ustal. Můj výkřik se nesl lesem a ozvěnou se vracel. Zlostně jsem zavrčel a opět doběhl vousáče. Uvnitř jsem ale cítil ledovou pěst strachu. V tu chvíli jsem si ještě neuvědomil, že v lese se výkřik nevrací ozvěnou…

Strnul jsem na místě. Kolem mě začaly poletovat neviditelné vlny čehosi. Tiše si mezi sebou šeptali. Chtěl jsem křičet, ale nešlo to; hlas se mi zadrhnul v krku. Nemohl jsem hnout rukou ani nohou. Dokonce i oči mi ztuhly. Zaléhalo mi v uších. Na jazyku se mi objevila chuť roztaveného cínu. Byl jsem zmatený a strach mi v křečích svíral žaludek. V tom do toho zmatku zakřičel mužský hlas: „Ty to asi nechápeš, co?“

Potil jsem se námahou se pohnout. Moje nohy přirostly k zemi, moje ruce jen bezvládně visely podél těla. Kolem mě stále v kruzích obíhaly vlny. Daly se vycítit, ale teď již nabíraly černý odstín. Zničehonic kousek ode mě něco strašlivě pronikavě zapískalo a hned na to přede mnou projela parní lokomotiva. Najednou jsem seděl v ní. Cítil jsem, že mám být plný nadšení, ale nebyl jsem. Věděl jsem kam mě lokomotiva veze…

Autor: Martin Gross, Jirka Jirkovec
přidal: Daniel Jaroš
sledujte nás i na Facebooku

Pro odeslání komentáře se, prosím, přihlašte.