Pes stál na kraji lesa. I přesto, že vrčel, nemohl jsem si skrz veškeré vyčerpání nevšimnout, že má ocas zplihlý dolů. Něčeho se bál. Pokoušel jsem se na něj zaostřit, ale nějak mě šálil zrak. Promnul jsem si oči, ale nepomohlo to. Pes i s okolím byli podivně rozmazaní. Rozmazaní… s děsivou náhlostí mi došlo, na co se to dívám. Několik vteřin jsem zůstal jako přikován k zemi, než se mi někde za hlavou ozvalo sotva znatelné ševelení listů. Ten zvuk, jako by mi dodal sílu. Vzchopil jsem vysílené, bolavé tělo a začal se plazit k druhému okraji cesty. Jedna ruka střídala druhou, pravá noha střídala levou. Bylo to, jako bych se plazil v sirupu… Ševelení pomalu zesilovalo. V uších mi začalo tříštivě pískat.
Ještě dva metry. Jeden metr… ševelení se plynule přeměnilo v temný šepot tisíců hlasů… Půl metru… Něco velkého ve mně se začalo přičit. Něco bránilo mé vůli udělat poslední krok. Cítil jsem, jak se mi do obličeje napětím hrnula krev. Slepené vlasy mě lechtaly na čele, studené oblečení mě svědilo… Jakoby se proti mě vše spiklo a odrazovalo mě. Ještě… jeden… krok! Překulil jsem se přes násep a s nekonečnou úlevou šplouchl do plné strouhy. Ihned jsem se ale zvedl na nohy a využil poslední zbytky sil, které jsem nabral na cestě, abych z batohu vytáhl sušenku a požitkářsky se do ní zakousl. Cukr se v těle rychle rozpustí a vrátí mi energii. Rovnou jsem si na to dal i masovou konzervu s chlebem.
Ačkoliv se to zdálo šílené, jídlo opravdu chutnalo jako jídlo. V konzervě byl jakýsi guláš s hovězím masem a kousky buřtů. Chleba byl tvrdý a částečně zmáčený, ale chuť mi to nezkazilo. Ani jsem si nenašel nějaký pohodlný místo k sezení, tak mě nenapadlo nic jinýho, než všechno pobrat a s plnou hubou se vyhrabat na kus zkrouceného stromu, který vylejzal z měkké hlíny. Po chvíli se mi ale zvedl žaludek.. Na tmavě hnědém, částečně spáleném dřevě byla přilepená kůže s kousky hadrů. Ty se už ani nedaly považovat za hadry, spíš jako spálený jídlo…jinej výraz mě nenapadá. Odporně to tam páchlo…něco jako ten slaný zápach, kterej je cejtit, když uvaříte zaživa rybu a pak ji rozříznete. Z kůže lezly pokroucené zbytky páteře a žeber, nohy se stromu nedotýkaly, ale chyběly jim kotníky..nejspíše zvěř. Chvíli jsem jen tak stál a snažil se polknout. Ten obraz, jak se mísí ohořelé, černé dřevo s načervenalou a nažloutlou, skoro rozteklou kůží, ve mě vyvolal takový odpor, že jsem ten chutný pokrm vyflusnul a div se nezadávil. Něco takovýho jsem v životě neviděl. Dokonce se mi zdálo, že ta kůže pořád teče a pomalu skapává na zem. Opatrně jsem poklekl a schodil batoh z ramene. Na zemi ležel kus větve…
Pomalu jsem ho sebral, narovnal se a opatrně se rozhlédl. Viditelnost byla dobrá, z náspu bylo dobře vidět na protilehlý les, pole a posed, který vylézal zpod hustých keřů a stromků. Odsaď to nebylo až tak daleko. Jediná nevýhoda byla skalka hned napravo za náspem. Znemožňovala mi výhled na asfaltku, která vedla zřejmě směrem k propadlýmu železničnímu mostu…a tam jsem rozhodně nechtěl. Mou pozornost znova upoutala rozmokvaná mrtvola, nebo co to bylo. Opatrně jsem ten pahýl dřeva obešel, držeje si šátek na obličej. Na druhé straně se na zbytcích svaloviny a krční páteře houpala hlava. Vítr čechral zbytky vlasů částečně slepené krví a rozteklým masem. Batoch měl nebožtík bohužel na zádech a nezbylo z něj nic než ohořelý škvarek. Ani v okolí nebyly žádné poházené věci, náboje, nebo výbava…nic. Bylo to divný. Ten chlap, podle toho jak ležel, si asi musel na ten pahýl sednout. V okolí bylo hrozný vedro, ale zároveň i chlad. Naskakovala mi husí kůže. Ani nebylo nic slyšet. Podíval jsem se na klacek v mojí ruce a na mrtvolu, pak na ten strom. Nevím, něco mi říkalo, abych do toho nerýpal…zatím se mi to pokaždý nevyplatilo. Vnitřní přemlouvání, že za to nic nedám, jsem ignoroval a po chvíli klacek zahodil. ,,Tohle nemám zapotřebí," napadlo mě ,,Holt jednou zvědavost neukojím." Prostě jsem se otočil, co nejrychleji popadl batoh s puškou a mazal odtamtaď, co nejrychleji to šlo. Na cestě jsem se zastavil, hodil si bágl na záda a zbraň do ruky. Nábojů do ní byla celá krabka, ale šetřit je šetřit. Ta urvaná optika mě opravdu žrala, ale co se dá dělat. Naposledy jsem zkontroloval výstroj, otočil se a vykročil.
Podle mapy jsem se měl dál po cestě dostat přímo k bývalému vojenskému stanovišti, to bylo vzdáleno asi třináct kilometrů. Podle popisku bylo vybraný, ale byla to jedna z možných cest na Smeťiště…a nejbližších. Dál po asfaltce jsem už jít nemohl, říkal to tehdy ten starý. Cestu přes pole a plazení k posedu jsem už hravě zvládl. Dál už jsem ale nepokračoval směrem k prasečáku, ale oklikou. Mapa tam tohle místo neměla moc popsaný, zato tu ale bylo spousta spadaných stromů a přehledný terén. Byla tam šipka směrem k nějaký pěšině, na který bylo napsáno „bezpečný.“ Sice byla daleko, ale byl to můj první orientační bod. Počasí bylo tak akorát a nepařilo, bylo jen mírně zataženo. Větřík byl také příjemný. Před sebou jsem házel klacíky, protože v tom spadaným jehličí bych šrouby těžko hledal. Cesta probíhala celkem klidně. Šel jsem se sundanou kapucí a užíval si čerstvého vzduchu, ovšem s prstem pořád na spoušti. Co chvíli jsem se zastavoval a napjatě poslouchal. Les šuměl, ale bylo tam i spousta…jiných zvuků. Divných. Nešlo jen o občasné zahejkání, nebo bručení z dálky, ale i občas jsem měl pocit, že za mnou se něco sune a rozhrnuje větve, v těch případech jsem šel rovnou na zem a čekal, dokud to neskončí. Ani mě v těch chvílích nenapadlo zvedat hlavu a podívat se, co to vlastně je. Asi po čtvrt hodině chůze jsem konečně dorazil na to místo. Byla tam pěšina, sotva znatelná, ale viditelná. Vedla mezi dvě, celkem vysoké skály a pak do kopce. Zde už tolik popadaných stromů nebylo, ale spousta keříků a mechu. Vypadalo to tam bezpečně, ale to už bych považoval za sprostý slovo. Pomalu jsem ušel pár metrů a rychle se zastavil.
Měl jsem pocit, jako bych něco viděl…mihlo se to na skále, ale jak jsem čuměl před sebe, tak to vypadalo jako šmouha. To nebylo dobrý znamení. A nebylo se kam schovat. Rychle jsem se rozeběhl, přeskočil díru v zemi a přilepil se zády přímo pod skálu. Byla tam menší díra, ale do ní se nešlo vervat. S puškou jsem furt mířil na všechny strany. Mimo mýho hlasitýho oddechování vládlo ticho…bušení srdce snad ještě nikdy nebylo tak hlasitý. A pak jsem to zaslechl. Něco dupalo v listí, dost přerušovaně…občas rychle, pak pomalu…chvíli vůbec…a pak zase rychle. Znělo to někde za tou druhou skálou, na tý straně vedla směrem dolů menší rokle, jenže tam nebylo vidět. Lehl jsem si na břicho, sundal batoh ze zad a přilepil se k zemi, jak jen to šlo. Skoro jsem ani nedýchal a sledoval prostor přede mnou, každý kámen, kořen, zahýbání listí, zafoukání prachu.. Bylo ticho. Klid. Prostě najednou nic nebylo slyšet. Ještě jsem chvíli ležel, pak si oddech a otočil se. Srdce mi v úleku skočilo až do krku…skelnýma očima zíral na mě tvor podobný..asi kočce. Náhle to zaječelo, zahryzlo se mi to do boty a vší silou trhlo. V takový rychlosti jsem ani nestihl vystřelit, ale ani pustit pušku. Levačkou jsem náhodou zavadil o popruh báglu a chytil ho. Netvor mě vytáhl z prohlubně a trháním mě vláčel v písku. Do očí se mi dostal prach, ale chodidlo mě nebolelo, asi byla zahryznutá v podrážce. V rychlosti a naprostý bezmoci jsem se ohnal báglem co nejsilněji směrem k nohám. Ozval se tupý náraz a zakňučení. Nemohl jsem pořádně otevřít oči, příšera mě vláčela po zemi a kořeny a šutry mi drtily prdel a záda, tak jsem neustále mlátil batohem kolem sebe. Občas byl cítit náraz a pak řev. Pak se asi druhý popruh o něco zachytil a zastavil nás.

Autoři: Martin Gross, Jiří Jirkovec, Ondřej Záliš
Přidal: Daniel Jaroš
Sledujte nás i na FB zde

Pro odeslání komentáře se, prosím, přihlašte.